Velká kunratická 2009

Lahváč

Klobásu? Ne díky…
Na počátku bylo jedno prosté, nicneříkající „JASNĚ“. Na konci dvacet minut čiré bolesti, fyzického i psychického utrpení. Klidně pojedu se Cvéťou do Třeboně, s Grusou na zelenou, s Ježourem na čundr, podniknu hodně sebevražedných misí. ALE už nikdy, opravdu NIKDY, nepoběžím s Kotlem Velkou kunratickou. Pokusím se o nemožné, popsat ty hrůzné zážitky a zodpovědět otázku PROČ?.
Nasávat atmosféru vskutku „fantastického“ závodu jsem začal poměrně brzy. V Kunraticích jsme po 130 kilometrech jízdy z malebné vesničky Potín zastavili v 10:00. Do startu mi zbývalo přesně 132 minut a 40 sekund.
Cíl byl jasný. Využít je ke stabilizaci žaludku, který si moc dobře pamatoval těch několik nemálo piv, jenž den předtím pozřel. Takže, dýchat zhluboka.
Volám Cvéťu, chci probrat taktiku, čekám chytré rady a… odpovědí mi je jen hurónský smích zakončený větou „tak ahoj“.
Ne, ne k tomu Hrádku jsem se opravdu neměl chodit dívat. Je mi hůř. „Tam ale všichni lezou, nic neztratíš,“ uklidňuje mě Ondra. Kecy, kecy, kecy, milosrdné kecy, vím já.
Hodina deset do startu. Scházím se s Kotlem. To on mi napsal na icq nevinou otázku: „Co VK letos?“ V pomatení smyslů jsem nabídku s ledovým klidem přijal. Ukázka toho, jaký jsem ultimátní blbec.
Rozklus naznačil, že nemůžu používat kotníky. Asi je z provozu vyřadila páteční florbalová seance. „Stejně se běží po patách,“ dozvídám se. Tak si aspoň udělám lépe v bříšku párkem v rohlíku. Bohužel ten můj ne nadarmo získal přezdívku COLD dog. Takže zase všechno špatně.
Ho ho, předstartovní foto, to je mi ještě hej. 12:05, 12:06, 07, 08… nervozita stoupá. Hodně rychle. „Řaďte se do dvojic, řaďte se do dvojic.“ Startovací zařízení, pokyn „BĚŽTE“ a brána do horoucích pekel je otevřena.
Na rovince za startem laškovně strkám Kotla do zabahněné dráhy. Tento letmý, leč vzrušující dotek je poslední hezkou vzpomínkou pro dalších 17 minut.
První kopec, to si výskám. „Kopačky, parádní volba,“ gratuluji si. Nahoře sice lapám po dechu, ale – pořád to jde. Jenže drobný seběh a zrada je na světě. Mé fantastické „klokanky“ (kopačky potažené kůží z klokaních mláďátek pro dobrý kontakt s míčem) ztrácejí po kontaktu s břidlicovým podložím kopce jakoukoliv stabilitu!
Předvádím kreace, které by nezostudili ani prvotřídní lední revue, brzdí mě až dvojitý potok. A přede mnou se najednou tyčí HRÁDek.
Jak tam všichni lezou, pamatujete? Tak v těch místech končí můj souboj s Kotlem. Stačili mu tři rychlé kroky, rázem je mezi námi stejný počet lidí a především propastný, neustále narůstající rozdíl.
„Dík,“ že fandíte. Chápajíc se lana se řadím za zadek (zadeček? moc jsem si to neužil…) nějaké slečny. Opravdu mě nebrzdí, naopak jejímu tempu tak akorát stačím.
Jsem na vrcholu a nemůžu dýchat. Je to snad řídkým vzduchem? Rychle dolů! Do propasti. Zase klokanky a břidlice, kotníky prohýbají do poloh, ve kterých se nikdy předtím neocitly. Takže nakonec slézám stejně rychle, jako jsem vylezl.
Asfaltová rovinka mé obuvi taktéž vyhovuje fantasticky a na jejím konci čeká Cigi. Z vypočítavosti jemu vlastní. Má krásný výhled na třetí, podle mnohých nejhorší kopec. Nějak mě povzbuzuje, já mu tímto děkuji, ale chtěl bych říct, že už jsem opravdu neslyšel.
Tělo dostanu do pohybu jen mírným nakloněním mimo osu. Jen vidina pádu na držku donutí mé stehenní svaly k aktivitě. Plazím se po laně, pak po čtyřech, pak po břiše. „Držte tu frekvenci,“ usmívá se na mě milá paní na vrcholku hory (kopec, ha). „Nejsem magor,“ odpovídá si můj mozek a přecházím opět do chůze.
Jenom na malou chvilku, klusu po sedmi dvaceti jsem stále schopen. Ale bojovnost, jediná moje dobrá atletická vlastnost, zmizela kdesi v dáli s Kotlem. Jsem naprosto smířený se svým bídným osudem.
Pak už je jen nudná rovinka, stejně nic nevnímám. Nevím jestli mě někdo předbíhá, jestli předbíhám někoho já. Prostě letargie. Proberu se až ve chvíli, kdy se opět řítím z nějakého svahu a nejbližšího konkurenta málem beru s sebou.
To už skoro vidím cíl.
Běžím do něj téměř stejně svižně jako průměrný veterán.
Dosedám na lavičku.
Jako absolutní troska.
Není nikdo, kdo by mě politoval.
Dobře mi tak.
Slzy.
Vzteku.
Kašel.
„Klobásu si nedám,“ díky.
Tak tedy PROTO!